Když člověk začne číst Bornovu Veselou čekárnu, po pár stránkách pocítí jisté podezření. Co tohle je?! Vždyť to snad ani není poezie… Ano, styl Jana Borny je skandálně jednoduchý, možná až primitivní. U Borny se mluví zpříma a na plnou pusu. A o věcech, které by jinde byly klišé a dobře vykalkulovanou hrou na „velká témata“. Tady z nich však mrazí. Jsou to zlomky, útržky příběhů, kterým člověk uvěří, a ty nejsilnější z nich se do něj zatnou a už zůstanou.

- - - - -

Z recenzí v médiích:

Veselý smutek Jana Borny

Simona Martínková-Racková, A2, č. 6/07

(…) Borna má v kontextu současné české poezie poněkud kuriózní problém: moc dobře ví, co chce říct, a k říkání toho má fůru (tak přeplněnou, že by mu ji – kdyby to nebylo tak absurdní – mohl leckdo závidět).

(…)

Primitivizující forma přesně sedí jeho přímočarým sdělením, jakoby soukromým deníkovým zápiskům, rychle a cudně načrtnutým úvahám či záběrům, zprávám, svědectvím a postřehům (a v první sbírce i působivým útržkům hovorů) z čekáren, ordinací a nemocničních pokojů. Je adekvátní tomu, o čem se mluví, neboť když jde o život, není čas dělat pukrlata a mondénně si stínovat tvářenku. Zvolený výraz zcela odpovídá sdělovanému a podtrhuje ho. Tím, jak harmonicky si tyhle dvě roviny odpovídají, se ještě zesiluje nutkavý pocit „pravdivosti“.

(…)