MINOUT PRAHU / JENSEITS VON PRAG

 

Nakladatelství Větrné mlýny připravuje v roce 2025 a 2026 projekt se záměrně provokativním názvem Minout Prahu/Jenseits von Prag. Jde o kombinaci autorské rezidence a knižní publikace, jeho stěžejní ambicí je zprostředkovat jiné literární pohledy, být principiálně inverzní a cestovat v protisměru, než je při mezinárodních spolupracích obvyklé.

Do České republiky zveme 12 současných předních německých autorů na měsíční rezidenční pobyt do jednoho z krajských měst Česka. Chceme, aby se na Česko podívali svýma, tj. německýma očima, poznali ho zblízka a prozkoumali ho na vlastní kůži. Jejich úkolem bude napsat povídku se jménem příslušného města, v němž stráví svůj stipendijní pobyt, v titulu. Nic víc – těšíme se, že vzniknou drobné literární postřehy o každodenním životě v České republice, o paradoxech a úspěších českých dějin, o vývoji po roce 1989 nebo o něčem zcela nečekaném. Zároveň od počátku chceme, aby náš projekt byl ryze literární a umělecký, proto jsme se rozhodli, že výsledkem pracovního pobytu německých stipendistů nebude esej, glosa či jiná forma hraničící s publicistikou, ale právě povídka, tedy čistě literární žánr.

Chceme bojovat se stereotypy, a proto záměrně v naší nabídce chybí Praha, kterou většina autorů zná nebo o ní má minimálně svou představu. Nás zajímá, jak na autory z Německa zapůsobí „české vnitrozemí“, tedy města a místa, která neznají, nebo o nich možná ani dosud vůbec neslyšeli. Dvanáct vybraných krajských měst přitom reprezentuje všechny kraje České republiky – právě s výjimkou Prahy a Středočeského kraje, jehož správním centrem je rovněž Praha.

V roce 2026 všechny povídky projektu Minout Prahu/Jenseits von Prag vyjdou ve stejnojmenné antologii, a to jak česky (Větrné mlýny, Brno), tak německy (Schöffling & Co., Frankfurt a/M.). Německé uvedení knihy bude mít premiéru na podzim roku 2026 během knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem, jehož bude Česká republika v tomto roce čestným hostem.

Pozvaní autoři, kteří potvrdili svou účast na projektu, jsou (podle termínu příjezdu do ČR): Clemens Meyer (Karlovy Vary), Ronya Othmann (Olomouc), Gregor Sander (Ostrava), Anselm Neft (České Budějovice), Inka Parei (Liberec), Mirko Bonné (Zlín), Anke Stelling (Jihlava), Anette Selg (Hradec Králové), Marion Brasch (Plzeň), Peggy Mädler (Ústí nad Labem), Peter Stamm (Pardubice) a Judith Hermann (Brno).

 

Clemens Meyer se narodil v roce 1977 v Halle, žije v Lipsku, kde také vyrůstal. V roce 2006 vyšel jeho románový debut Als wir träumten (Když jsme snili), v němž se částečně autobiograficky zabývá drobnou kriminalitou, alkoholem, drogami, násilím, pobyty ve vězení, tetováním a ilegálními technoparty v Lipsku v době po německém sjednocení. Následovala sbírka povídek Die Nacht, die Lichter. Stories (Noc. Světla. Příběhy, 2008), za kterou obdržel cenu Lipského knižního veletrhu, dlouho připravovaný román Im Stein (V kameni; 2013), v němž se zabývá rolí prostituce, a povídky Die stillen Trabanten (Tiší trabanti, 2017), které pojednávají o lidech, kteří žijí víceméně osaměle a opakovaně se zabývají stejnou každodenní rutinou. Jeho poslední román Die Projektoren (Projektory) vyšel v roce 2024. Clemens Meyer je držitelem řady literárních ocenění; kromě již zmíněné Ceny Lipského knižního veletrhu obdržel za své kompletní dílo Klopstockovu cenu za novou literaturu (2020) a byl zařazen na shortlist a longlist Německé knižní ceny a Mezinárodní Bookerovy ceny. Meyerova díla, mimo jiné Als wir träumten a Die stillen Trabanten, byla zfilmována a sám píše scénáře mimo jiné k populárním televizním kriminálním seriálům Místo činu a Polizeiruf 110.

 

Marion Braschová se narodila v roce 1961 v Berlíně, kde dodnes žije. Po absolvování střední školy pracovala jako vyučená sazečka v tiskárně, v různých nakladatelstvích a ve Svazu skladatelů a muzikologů NDR, později v rozhlasové stanici pro mládež DT64, která se snažila umožnit mládeži NDR kontakt s aktuální rockovou hudbou; do srpna 1989 byla členkou Sjednocené socialistické strany Německa (SED). Po roce 1992, po krátkém působení v Rockradiu B, Radiu Fritz a Radiu Brandenburg, přešla Braschová v roce 1997 do nově založeného veřejnoprávního Radia Jedna, se kterým od této doby externě spolupracuje. Marion Braschová pochází z židovské rodiny s rakousko-německými kořeny. Je sestrou spisovatelů Thomase Brasche a Petera Brasche a herce Klause Brasche, její matka Gerda Braschová byla novinářka, otec Horst Brasch zastával po svém návratu z exilu ve Velké Británii v roce 1946 vysoké funkce v rámci kulturní politiky NDR. Příběh její rodiny je také námětem jejího vysoce ceněného románového debutu Ab jetzt ist Ruhe. Roman meiner fabelhaften Familie (Od teď bude klid. Román mé úžasné rodiny, 2012), podle něhož byl natočen dokumentární film Familie Brasch (Rodina Braschových, 2018) a který byl mimo jiné předlohou pro celovečerní film Lieber Thomas (Milý Thomasi) z roku 2021. V poslední době vydala romány Lieber woanders (Raději jinde, 2019) a dětskou knihu Winterkind und Herr Jemineh (Zimní dítě a pan Jémine, 2024) a v roce 2023 připravila se svou dcerou Lenou pro rádio Deutschlandfunk Kultur šestidílný podcast Jüdisch in der DDR (Židem v NDR).

 

Peggy Mädlerová se narodila v roce 1976 v Drážďanech a žije v Berlíně, kde také vystudovala divadelní vědu, pedagogická a kulturní studia, z nichž v roce 2008 získala doktorát. Jako autorka a dramaturgyně na volné noze spolupracuje s různými divadly, režiséry a performery a vyučuje na vysokých uměleckých školách a univerzitách. Je spoluzakladatelkou umělecké formace Labor für kontrafaktisches Denken (Laboratoř kontrafaktického myšlení), která performativními prostředky zkoumá různé aspekty lidské psychiky (například empatii). V roce 2011 vyšel její první román Legende vom Glück des Menschen (Legenda o lidském štěstí), v němž se zabývá „malým“ příběhem své rodiny a jejím hledáním štěstí a smyslu života v kontrastu s „velkými“ oficiálními narativy NDR. Za svůj druhý román Wohin wir gehen (Kam jdeme, 2019), v němž popisuje osudy dvou německých kamarádek vyhnaných z poválečného Československa a jejich osudy v NDR, SRN a ve sjednoceném Německu, získala v roce 2019 literární cenu Theodora Fontane. Její nejnovější kniha Drei ostdeutsche Frauen betrinken sich und gründen den idealen Staat (Tři východní Němky se opijí a založí ideální stát, 2024) je trialogem Peggy Mädlerové a jejích kamarádek Annett Gröschnerové a Wenke Seemannové, který vznikl během týdne společného nočního popíjení, a v němž se zabývají východoněmeckými klišé a dědictvím NDR v dnešním Německu – tedy tématy, která oproti běžným očekáváním po sjednocení Německa stále zásadně formují dnešní německou realitu.

 

Judith Hermannová se narodila v roce 1970 v Západním Berlíně, vyrůstala ve čtvrti Neukölln a nyní žije v Berlíně-Prenzlauer Bergu. Studovala (ale studia nedokončila) němčinu a filozofii na Svobodné univerzitě v Berlíně a hudbu na Akademii umění, pracovala jako servírka, tour-manažerka hudební skupiny a hosteska na veletrhu; v roce 1995 absolvovala berlínskou žurnalistickou školu a v roce 1996 pobývala v New Yorku na stáži v německojazyčných novinách. Její literární průlom přišel s první knihou, sbírkou povídek Sommerhaus, später (Letní dům, později, 1998), které se prodalo 250 000 výtisků a která byla přeložena do 17 jazyků, což z ní činí jeden z největších německých literárních úspěchů posledních let. Její kniha je považována za generační výpověď, v níž se jí povedlo zachytit zvukovou stopu specifického berlínského životního pocitu. Následovaly sbírky povídek Nichts als Gespenster (Nic než přízraky, 2003), Alice (2009) Lettipark (2016) a romány Aller Liebe Anfang (Počátek veškeré lásky, 2014) a Daheim (Doma, 2021). Judith Hermannová byla za své dílo oceněna řadou cen, mimo jiné Kleistovou cenou (2001) a cenou Friedricha Hölderlina (2009); s románem Daheim byla nominována na cenu Lipského knižního veletrhu 2021 a jednotlivé povídky z knihy Nichts als Gespenster byly v roce 2007 zfilmovány. Ve své poslední knize Wir hätten uns alles gesagt (Všechno bychom si řekli, 2023) se zamýšlí nad svou tvorbou a životem a poskytuje cenné poznatky o metodě, z níž její psaní vyrůstá.

 

Gregor Sander se narodil v roce 1968 ve Schwerinu, vyučil se zámečníkem a ošetřovatelem a poté několik semestrů studoval medicínu, němčinu a historii. Po absolvování berlínské žurnalistické školy pracoval jako novinář na volné noze a nyní žije jako autor na volné noze v Berlíně. Ve svých dílech Sander vždy s humorem a empatií zkoumá osudy lidí, jejichž život se nevyvíjel přesně podle jejich představ, kteří po něčem touží a něco musí překonat – a přesto neztrácejí odvahu a naději na pozitivní změnu. A to vše vypráví Sander na pozadí zlomů, které přinesl pád komunismu a následná bouřlivá léta společenské transformace – jako například v románech Alles richtig gemacht (Všechno udělat správně, 2019) a Was gewesen wäre (Co by bylo, 2014). Ve sbírkách povídek, jeho literární prvotině Ich aber bin hier geboren (Ale já se tu narodil, 2002) a Winterfisch (Zimní ryby, 2011), hraje důležitou roli i další protagonista, Baltské moře a lidé, kteří kolem něj žijí a pouští se na něj. Ve své nejnovější knize, literárním cestopisu Lenin auf Schalke (Lenin v Gelsenkirchenu, 2023), Sander obrací perspektivu a vydává se hledat Východ na Západě cestou do Gelsenkirchenu, velkého západního města s nejvyšší mírou chudoby v Německu. Gregor Sander je držitelem několika literárních cen a literárních stipendií, včetně ceny LiteraTour Nord (2012) a Německé povídkové ceny, obě za knihu Winterfisch; kniha Was gewesen wäre se v roce 2019 dočkala také zfilmování.

 

Inka Parei se narodila v roce 1967 ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1987 se přestěhovala do Berlína, kde vystudovala germanistiku a sinologii a pracovala v knihkupectví a na různých kulturních projektech, z nichž některé se v té či oné podobě týkaly Číny. Od roku 1998 pracuje jako spisovatelka na volné noze. Její díla se zabývají místy opředenými historií a křehkými biografiemi. Spojuje je hledání skrytého, temných stránek a tajemství, kterým lidé nechtějí čelit, a také autorčina schopnost vidět privátní v historickém a naopak. Například ve svém debutovém románu Die Schattenboxerin (Boxovat ve stínech, 1999) představila napínavou detektivní formou archeologii Západního a Východního Berlína v době sjednocení Německa; ve Was Dunkelheit war (Co bylo v temnotě, 2005) popisuje situaci starého umírajícího muže, který se v období bombových atentátů a únosů levicové guerilly RAF musí vyrovnat s potlačovaným tajemstvím ze své i německé kolektivní minulosti; a v románu Die Kältezentrale (Chladící centrum, 2011) vypráví příběh bývalého chladírenského technika ve vydavatelství novin německé komunistické strany Neues Deutschland (Nové Německo). Ve svém posledním románu Humboldthain (Berlínský park Humboldthain, 2024) se hrdina objeví na začátku knihy těžce zraněný v berlínském bunkru z druhé světové války, aby se následně rozkrýval komplikovaný rodinný příběh, který za tím vším stojí. Knihy Inky Parei byly přeloženy do mnoha jazyků a autorka byla za své dílo oceněna různými cenami, včetně Ceny Hanse Ericha Nossacka (2000) a Ceny Ingeborg Bachmannové (2003).

 

Mirko Bonné se narodil v roce 1965 v bavorském Tegernsee, žije v Hamburku a ve francouzské Provence. Za své překlady z francouzštiny a angličtiny, mimo jiné děl Josepha Conrada, Johna Keatse, Grace Paleyové a Oscara Wilda, získal Hamburskou literární cenu za překlad (2020). Ve své poezii, která je ovlivněna Johnem Keatsem, Georgem Traklem a Günterem Eichem, se zabývá tématy krajiny, života a paměti, zatímco ve svých prózách, mezi něž patří i romány o polárníkovi Ernestu Shackletonovi (Der Eiskalte Himmel, Ledově chladné nebe, 2006) a Albertu Camusovi (Wie wir verschwinden, Jak mizíme, 2009), zkoumá mechanismy útlaku a společenské polarizace, jakož i způsoby, jak bychom vzájemnou lidskou odcizenost přece jen mohli překonat. Za svou literární tvorbu, která zahrnuje romány, poezii a eseje, jakož i články a cestopisy o Jižní Americe, Rusku, Číně, Spojených státech, Íránu a Antarktidě, získal mimo jiné cenu Prix Relay (2008), cenu Marie Luise Kaschnitzové (2010), cenu Rainera Malkowského (2014) a nominaci na cenu Alfreda Döblina (2019). Jeho romány byly opakovaně nominovány na Německou knižní cenu (2009, 2013, 2017). Jeho nejnovější román Alle ungezählten Sterne (Všechny nespočítané hvězdy, 2023) vypráví o nečekaném setkání dvou velmi odlišných lidí, které se odehraje po násilných protestech na summitu G20 v Hamburku (2017).

 

Ronya Othmannová se narodila v roce 1993 v Mnichově německé matce a kurdsko-jezídskému otci. Studovala na Švýcarském literárním institutu Univerzity umění v Bielu a na Německém literárním institutu v Lipsku, píše poezii, prózu a eseje a pracuje jako novinářka; publikuje mimo jiné v časopisech a novinách Der Spiegel, taz a Zeit Online; od března 2021 píše pro Frankfurter Allgemeine Zeitung sloupek „Import Export“. Za své texty získala řadu ocenění, mimo jiné cenu Open Mike Poetry Prize, literární cenu MDR a cenu Caroline Schlegelové za esejistiku. Za svůj první román Die Sommer (Léta, 2020) získala Cenu Mary Cassensové, za básnickou sbírku die verbrechen (Zločiny, 2021) cenu Orphil za básnický debut, cenu Horsta Bienka a Cenu Horsta Bingela. Vierundsiebzig (Sedmdesát čtyři, 2024), její druhý román, byl nominován na Německou knižní cenu a oceněn Düsseldorfskou literární cenou 2024 a Cenou Ericha Loesta 2025. Ronya Othmannová se ve svých románech věnuje především občanské válce v Sýrii a osudu Jezídů; ve Vierundsiebzig, kde kombinuje reportáž, dialog a cestopis, se zabývá sedmdesátou čtvrtou genocidou Jezídů, která započala rukou teroristů Islámského státu v roce 2014 v Sindžáru.

 

Anette Selgová studovala angličtinu a románské jazyky a literaturu v Lyonu a Heidelbergu a dnes žije se svým manželem a dvěma dětmi v Berlíně. Pracovala jako redaktorka (např. pro Andere Bibliothek/Jinou knihovnu Hanse Magnuse Enzensbergera) a editorka (např. Diderotovy Encyklopedie). Jako autorka a novinářka na volné noze psala pro Deutschlandfunk Kultur, swr, Neue Zürcher Zeitung a mare. Byla literární stipendistkou v Schöppingenu, Schreyahnu a v Literárním domě Alfreda Döblina ve Wewelsfletu, v roce 2003 četla na Open Mike v Berlíně a v roce 2008 na literární soutěži Ingeborg Bachmannové v Klagenfurtu. Posledních sedm let působí jako učitelka na integrované střední škole. Se svým románovým debutem Rok před mým zmizením (Das Jahr, bevor ich verschwand), který vychází na podzim roku 2025, se v roce 2023 stala stipendistkou na Bavorské akademii spisovatelů – vypráví zde příběh ženy, která uprostřed svého života bilancuje a rozhoduje se pro změnu.

 

Peter Stamm, narozený v roce 1963, se vyučil obchodníkem a chvíli pracoval jako účetní, poté několik semestrů studoval angličtinu, psychologii a psychopatologii a pracoval v různých profesích, mimo jiné v Paříži a New Yorku. Od roku 1990 je autorem na volné noze, zpočátku pro různé noviny, mimo jiné pro Neue Zürcher Zeitung, Tages-Anzeiger, Weltwoche a satirický časopis Nebelspalter; díky novinářské práci se mu nakonec podařilo vydat svůj debutový román Agnes, který měl již dlouho hotový a pro který se šest let hledal nakladatel (1998). Od té doby vyšla řada dalších románů, sbírky povídek a svazek divadelních her. Stamm je také autorem více než desítky rozhlasových her; jeho poslední román In einer dunkelblauen Stunde (Tmavomodrá hodina) vyšel v roce 2023. Jeho díla byla přeložena do 39 jazyků (z velké části i do češtiny), a byla oceněna řadou literárních cen, například cenou Friedricha Hölderlina (2014) a Švýcarskou knižní cenou (2018); v roce 2013 se dostal do užšího výběru na Mezinárodní Bookerovu cenu za kompletní dílo, jeho román Agnes byl v roce 2016 zfilmován a podle jedné z jeho povídek byl natočen film Was wir wollten (Smysl života, 2020). Stammovými opakujícími se tématy jsou různé možnosti milostných vztahů, nemožnost lásky, dálka a blízkost, jakož i vztah mezi obrazem a skutečností. V jeho díle není v centru pozornosti obsah, ale způsob, jakým je něco vyprávěno. Proto si nevybírá originální obsahy, který by na sebe strhávaly pozornost; většina jeho děl se odehrává ve Weinfeldenu v kantonu Thurgau ve Švýcarsku, kde vyrůstal a kde je dnes po něm pojmenována jedna z ulic v městečku.

 

Anselm Neft, narozený v roce 1973 poblíž Bonnu, vystudoval srovnávací religionistiku, etnologii, prehistorii a ranou historii. Poté pracoval v různých zaměstnáních (mimo jiné jako učitel němčiny a podnikový poradce), než se v roce 2004 stal spisovatelem a publicistou na volné noze. V roce 2005 společně s dalšími založil časopis EXOT – Zeitschrift für komische Literatur (EXOT – Časopis pro komickou literaturu) který až do jeho ukončení v roce 2015 spoluredigoval. V roce 2007 se stal finalistou Open Mike v Berlíně s knihou Die schönste Blume des Allgäus (Nejkrásnější květina Algavy). V roce 2009 se dostal mezi nejlepší v literární soutěži MDR s knihou Der Hund (Pes). V roce 2013 se díky svému mezižánrovému románu Hell dostal mezi čtyři finálové kandidáty na stipendium Lydie Eymannové, které je dotováno částkou 36 000 švýcarských franků. V roce 2018 byl pozván Norou Gomringerovou, aby četl na 43. Dnech německojazyčné literatury v Klagenfurtu. V roce 2023 odcestoval za finanční podpory kulturních institucí města Hamburku do Japonska, aby zde nasbíral materiál svůj aktuální románový projekt Ein Nachruf auf Fukurō Hayashi (Nekrolog pro Fukurō Hayashiho). Anselm Neft žije od roku 2016 v Hamburku, kde spolu s Nefeli Kavourasovou tvoří literární podcast laxbrunch, provozuje pravidelná skupinová čtení Liebe für alle (Láska pro všechny) a pořádá akce v hamburském knihkupectví Blattgold; kromě svých románů píše nebo psal eseje, satirické texty, sloupky a komentáře pro Zeit online, Berliner Zeitung, Die Welt, Tagesspiegel, taz, Eulenspiegel, Titanic a DAS MAGAZIN. Jeho nejnovější román Späte Kinder (Pozdní děti, 2022) vypráví příběh dvou sourozenců, kteří se po smrti matky musí vyrovnat s rodinným dědictvím.

 

Anke Stelling, narozena 1971 v Ulmu. Autorka osmi knih, románů, povídek a knížek pro děti. Tvůrčí psaní studovala na prestižním Německém literárním institutu v Lipsku. Její románová prvotina Gisela byla úspěšně zfilmována. Ke hvězdám ji vystřelil čtvrtý román Schäfchen im Trockenen (Mít svý jistý), který v roce 2018 vydalo sympaticky angažované berlínské nakladatelství Verbrecher Verlag – v něm se protagonistka musí na vlastní kůži poprat se starou známou pravdou, že ne všichni lidé si jsou tak úplně rovni a že když jde o peníze (a bydlení), jde přátelství a hrdě deklarované ideály stranou. Kniha byla mimo jiné oceněna cenou Lipského knižního veletrhu a cenou Friedricha Hölderlina. Anke Stelling žije v Berlíně a má tři děti, k čemuž v rozhovoru se Sabine Rohlf dodává: „Nerada bych sloužila jako příklad toho, že není problém napsat úspěšný román, když se musíte starat o tři děti. Je to obrovský problém. Tečka.