PŘEKLADATELÉ O SVÉ PRÁCI
 

"Překlad je to, co všechno promění, aby se nic nezměnilo."  

– Günter Grass

 

V rámci řady HIGH FIVE PROJECT vychází v českém jazyce pět prozaických titulů z pera pěti spisovatelů z pěti zemí napříč Evropou. Toto je recenzní blog pro překladatele věnovaný edici.
 

Dmitrij Kapitelman — Formalita v Kyjevě
z němčiny přeložil Petr Štědroň
"Překlad téhle knížky byl pro mě výjimečnou zkušeností, a to nejen kvůli samotnému textu, ale i kvůli jeho tematickému zakotvení. Kapitelman mistrně balancuje mezi hořkostí a humorem, mezi absurdností byrokratických procesů a hluboce lidským prožitkem cizinectví. Překládání jeho knihy tak bylo nejen technickou, ale i emocionální výzvou.

Jazyk knihy je živý, svěží, a přitom prošpikovaný jemnými kulturními nuancemi a slovními hříčkami. Překladatelská práce zde nespočívala jen v přesném převodu jednotlivých vět, ale v zachycení atmosféry, kterou Kapitelman vytváří. Jak například převést dialogy, v nichž se odráží střet dvou jazykových světů – ruštiny a němčiny? Jak zachovat autorův hravý styl, aniž by se ztratil jeho podtón existenciální nejistoty?

Kapitola o žádosti o německé občanství je jedním z vrcholů knihy. Protagonista ovládá jazyk lépe než úředník, přesto si připadá jako vetřelec ve vlastním životě. Tady se ukazuje síla jazykové identity – člověk může jazykem dokonale vládnout, ale to neznamená, že je skutečně přijat. Tento motiv mě při překládání provázel od první do poslední stránky. Jak převést jeho ironii, aniž by zhořkla? Jak zachovat laskavost jeho humoru, aniž by se stal příliš lehkovážným?

Další výzvou byla kapitola věnovaná vzpomínkám na Ukrajinu, na opuštěnou zemi, která v autorových očích žije v jazyce a vzpomínkách jeho rodičů. Některé věty znějí německy, ale nesou intonaci ruštiny. Tento vrstvený jazyk bylo třeba přetavit do češtiny tak, aby neztratil svou mnohoznačnost. A to je přesně ta překladatelská alchymie, která mě na této práci fascinovala.

Formalita v Kyjevě není jen knihou o přistěhovalectví. Je to příběh o hledání vlastního místa ve světě, o tom, jak jazyk formuje naši identitu a jak nás hranice – geografické i administrativní – neustále definují. Překládání této knihy mi opět připomnělo, že dobrý překlad není jen otázkou řemesla, ale také porozumění autorovu vidění světa a schopnosti toto vidění přetlumočit novému publiku."

 

Helga Flatlandová — Každý chce domů, nikdo zpátky
z norštiny přeložila Miluše Juříčková

"Byla to krásná práce. Norské vyprávění sice v mnohém rezonuje s našimi zkušenostmi, ale zároveň je v něm cosi hluboce specifického, co se překladatel snaží nejen převést do češtiny, ale především zachovat v celé jeho vrstevnatosti.

Flatlandová je mistryní v jemných nuancích psychologických portrétů a ve schopnosti přiblížit čtenáři vnitřní světy svých postav bez zbytečného patosu či přehnané dramatičnosti. Její styl je precizní, někdy až strohý, a právě v té úspornosti tkví jeho síla. Věty jsou často krátké, úsečné, a přesto mají obrovský emocionální náboj. Převést tuto sevřenost do češtiny tak, aby neztratila nic ze své naléhavosti, ale zároveň nepůsobila příliš úsečně či neosobně, bylo jedním z hlavních úkolů při práci na tomto překladu.

Další výzvou bylo převést kontext norské společnosti do českého jazyka tak, aby zůstal srozumitelný a přirozený pro české čtenáře. Norsko je zemí s vysokým důrazem na individualismus, zároveň ale v lidech přetrvává silné pouto k rodině a ke komunitě. Právě tento konflikt – mezi touhou odejít a potřebou patřit – je jedním z klíčových témat knihy. Jak zachytit nejednoznačnost těchto pocitů, jejich subtilní odstíny? Hledání správných výrazů a tónu bylo neustálým balancováním mezi věrností originálu a plynulostí v cílovém jazyce.

Zajímavé bylo i opětovné setkání s autorkou, kterou jsem již překládala v knize Když můžeš, zůstaň, když musíš, odjeď. Dalo by se říct, že i když se jedná o samostatné příběhy, spojuje je podobná atmosféra a způsob, jakým Flatlandová zkoumá lidské vztahy. Její styl mi byl tedy blízký už z předchozí práce, ale zároveň mě stále překvapoval svou citlivostí a důrazem na drobnosti, které postupně odhalují hlubší vrstvy příběhu.

Překlad je vždy dialogem mezi dvěma jazyky, dvěma kulturami a nakonec i mezi autorem a překladatelem. Helga Flatlandová píše s precizností chirurga, ale zároveň s něhou, která činí její postavy živými a blízkými. A to je možná největší výzva i radost při překládání jejích knih – pokusit se tuto jemnou rovnováhu zachovat a zprostředkovat českým čtenářům co nejautentičtější zážitek."

 

Daina Opolskaitė — Pyramydy dnů
z litevštiny přeložil Vítězslav Mikeš
"Překládat Dainu Opolskaitė znamenalo ponořit se do světa, kde se pod povrchem zdánlivě obyčejných okamžiků ukrývají hluboké, syrové pravdy. Její povídky mají dar ticha – chvíle mezi slovy jsou často stejně důležité jako samotné dialogy. Jako překladatel jsem musel bedlivě naslouchat tomuto rytmu mlčení, pečlivě vážit, jak zachovat křehkost situací, které se čtenáři odhalují nenápadně, a přesto s palčivou intenzitou.

Největší výzvou bylo zachytit jemnou proměnlivost tónu – chvíli poetický, chvíli nemilosrdně přímočarý. Litevština je jazyk, který má svůj specifický tep, a hledání jeho ekvivalentu v češtině bylo cestou plnou objevů i pochybností. Zvlášť citlivé bylo převádění dialogů, v nichž se napětí mezi postavami buduje v náznacích. I jedno jediné slovo mohlo posunout celou dynamiku scény, a bylo proto nutné, aby překlad „mluvil“ stejným jazykem jako originál – ne pouze slovy, ale i podtextem.

Opolskaitė ve svých povídkách odhaluje lidské vztahy v té nejintimnější podobě. Její příběhy se nevyhýbají bolesti, ztrátě ani okamžikům, kdy člověk musí čelit pravdě o sobě samém. Překládat tuto knihu tedy znamenalo nejen pečlivě pracovat s jazykem, ale také se nechat pohltit emocemi jejích postav. Bylo to setkání s literaturou, která nesoudí, ale nastavuje zrcadlo – a která, stejně jako dobrý překlad, hledá způsoby, jak se dostat co nejblíže k pravdivosti lidské zkušenosti."

Sigrún Pálsdóttir — Neuvěřitelná cesta
z islandštiny přeložila Martina Kašparová
"Překládat Sigrún Pálsdóttir znamenalo vydat se na vlastní neuvěřitelnou cestu. Její styl je precizní, ale hravý, historicky ukotvený, a přesto plný překvapivých odboček. Každé slovo je pečlivě zvážené, každá věta neskrývá jen informaci, ale i rytmus, který jako by odrážel drsnou, ale podmanivou krajinu Islandu. Při práci na překladu jsem si opět uvědomila, jak moc jazyk formuje způsob, jakým vnímáme svět – a jaké výzvy přináší přenést tento pohled do jiného jazyka.

Sofija Andruchovyč — Amadoka
z ukrajinštiny přeložil Petr Ch. Kalina
"Překládat Amadoku znamenalo vstoupit do mnohovrstevnatého, kaleidoskopického světa, v němž se realita, paměť a historie prolínají v nečekaných souvislostech. Sofija Andruchovyč vystavěla román jako složitou mozaiku, kde se jednotlivé části skládají i rozpadají, vytvářejí nové významy a znovu se proměňují. Už od prvních stran bylo jasné, že tento text bude vyžadovat nejen pečlivý překladatelský cit, ale i schopnost ponořit se do různých časových rovin a stylových poloh, které se v knize prolínají.

Největší výzvou bylo zachytit jazykovou proměnlivost, která odráží fragmentární povahu vzpomínek i samotného vyprávění. Andruchovyč pracuje s širokou škálou stylů – od strohého, téměř dokumentárního tónu po lyrickou obraznost, od vědeckých fakt po vnitřní monology. Každý z těchto hlasů musel v češtině znít přirozeně a zároveň udržet soudržnost celého vyprávění.

Další vrstvu tvořila historická a kulturní paměť. Amadoka není jen příběhem jednotlivce, ale i příběhem celé země, jejíž minulost je plná vymazaných, zapomenutých a překroucených událostí. Překlad tak znamenal neustálou práci s kontextem – jak zachovat historickou přesnost, a přitom udržet plynulost a srozumitelnost textu pro českého čtenáře? Jak podat kulturní odkazy tak, aby neztratily svůj význam, ale zároveň nepůsobily příliš vysvětlujícím dojmem?

Práce na Amadoce byla náročná, ale nesmírně podnětná. Byl to překlad, který nutil k neustálému hledání, k hlubšímu porozumění nejen textu, ale i širším souvislostem ukrajinské historie a literatury. A stejně jako se v románu odkrývají zapomenuté vrstvy vzpomínek, i já jsem měl při překladu dojem, že každá věta může skrývat mnohem víc, než se na první pohled zdá."

 

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.