(*1924 - †2006)
Autor, překladatel ze slovinštiny a literární kritik, se narodil na někdejší Podkarpatské Rusi a dlouhá uprchlická anabáze v roce 1939 odtamtud přes Rumunsko a Jugoslávii se mu stala osudnou: na mariborském nádraží v něm vzklíčily klíčky slovenisty, a po válce začal studovat i slovinštinu. 1949 získal doktorát filozofie a stal se redaktorem nakladatelství a poté dvou literárních revuí. Věnoval se literární kritice. Začal překládat slovinské texty. Po roce 1968 se „slovenizoval“ a psal do slovinského tisku. Své recenze převážně slovinských novinek později shrnul do dvou knižních souborů – Bralnica in druge neprimernosti (Čítárna a jiné nepřiměřenosti, 1984) a Malce drugačna branja (Poněkud jinačí čtení, 1990), v češtině vyšly jeho kritické texty o české a slovinské literatuře v knize Jedna a jedna (1999). Vyšla rovněž knížka jeho nevážných textů, a to ve Slovinsku pod názvem Prepišno stanje (Stav průvanu, 1999), u nás pak v poněkud pozměněné podobě s titulkem Všichni jsme naši (2003). Průběžně psal texty o svých cestách po Slovinsku a shrnul je do knihy Sijajni dan ob reki (1996), která vyšla o rok později i česky v nakladatelství Votobia – Zářivý den u řeky. Podstatně rozšířené druhé vydání titulu pak ve Větrných mlýnech (2006). Hlavním Benhartovým oborem bylo ovšem překládání slovinské literatury, vyšlo mu na 72 knižních překladů prózy, poezie a esejistiky. Od 1985 do své smrti byl Benhart dopisujícím členem Slovinské akademie věd a umění, 1995 mu byl udělen Řád svobody Republiky Slovinsko.