+ + +

„Odkud jsi, ty ptačí hejno, jež jsi celé v černi?“
„Kaplane, jsme z toho města, které není.
Přišli jsme sem tiše, s pokornou námahou,
vyřiď svým lidem, že není už střílet na koho.

To naše město bylo z kamene a ze železa.
Každý z nás má teď ve svých rukou zavazadla.
V každém kufru je popel, sesbíraný pod hlavněmi.
I v našich snech je cítit zápach ze spálenišť.

Ženy v našem městě byly hlučné, bez starostí.
Jejich prsty se v noci dotýkaly propasti.
Městské prameny byly hluboké jak rudné žíly.
Chrámy byly prostorné. Sami jsme je zapálili.

Nejlépe o nás budou vyprávět náhrobní desky.
Nemůžeš s námi mluvit prostě více lidsky?
Daruj nám svoji lásku, tak ty kleště stiskni.
Kaplane, museli tě přece učit dávat rozhřešení.

Řekni nám, proč spálili naše město.
Byl to snad omyl, tak řekni nám alespoň to.
Řekni nám, že viníci budou potrestáni.
Tak řekni něco, co neříkají na žádné z TV stanic.”

„Tak dobře, povím vám, co je to vlastně ztráta.
Všechny viníky čeká pak odplata.
Ta potom čeká taky na nevinné,
i na ty, co se tváří neutrálně.

Proč jste se dostali do temných proudů právě vy?
Měli jste pozorněji číst své prorocké knihy.
Měli jste obejít všechny ty z pekla díry.
Pro lidi je hlavní nevidět v tom symboly víry.

Vzpomínáte si, co se u proroků o bolesti praví,
o ptácích, dopadajících na město jako kusy lávy?
A právě tehdy vlastně začínají ztráty.
Na konci pak — tam, ach, nebudu o tom ani vyprávěti.

A rozdíl mezi námi? Jako mezi samohláskami — souhláskami.
Všichni ochotně přijmou smrt, když se nestane jim.
Nikdo a nikdy se nevyhne té odplatě.
Říkám to vždycky, když nemám co říci o životě.

Nevím nic o nutnosti odpykání.
Nevím, kde máte pak žít, ani
co si s tím máte počít. Mluvím teď o každém z nás.
Kdybyste jen věděli, jak smolný je náš provaz.“