Nahlíženo "shora" jeví se fotbalové hřiště s hráči jako mobilní, vizuálně proměnlivá a značně dynamická struktura, jako svého druhu experimentální báseň či grafická partitura. Jako bychom pak byli svědky nějakého absurdního dramatu — v němž si tradičně figury zaměňují své mluvní party — spatříme-li, kterak si i fotbalisté po skončení zápasu v přátelském objetí navzájem mění své dresy. Vskutku, přihlížející divák musí být v té chvíli znejistěn: vidí hráče, jenž v barvách poraženého týmu (či s obnaženou hrudí) zvedá ruce k tribunám ve vítězoslavném gestu (zatímco je v náruči rozhodčího odnášen míč coby potměšilý inscenátor této „komedie omylů“): Kdo za koho vlastně hrál? A kdo vyhrál? Nikdo? Všichni?