Manželé středního věku, Josef a Dita, balí zavazadla na dovolenou. Od svatební cesty je to poprvé, co spolu jedou někam do zahraničí. Do Sorenta. K moři. Slunit se. Koupat se ve vlnách. Dosud veškerý čas a síly obětovali na výchovu dětí, teď už ale děti odrostly a osamostatnily se; až na Františka. Jeho fenomenální paměť je po prodělané encefalitidě jednostranně zaměřená pouze na výsledky fotbalových utkání, sestavy mužstev a střelce gólů. Místo radosti z nadcházející dovolené dojde při balení k ostré hádce. Navíc se překvapivě ukáže, že ve skutečnosti už v Sorentu jsou. Josef přivleče do hotelového apartmánu pytel s pískem. Kromě pláže se z něj vysypou i paklíky bankovek a revolver. Zazní výstřel. Scénou profrčí cyklista. Vzápětí se ozve spláchnutí WC, z něhož vyjde trenér se stopkami v ruce. Do vítězství na Giro d’Italia zbývá pět minut třicet vteřin. Sotva se Dita uvelebí na vysněné pláži, přijde dívka, mladá koketní blondýna, a cyklistův triumfální výkřik v cíli splyne s Josefovým orgasmem. Tato zdánlivě nesourodá melanž postav a situací však má svůj pevný svorník, jak se na samém konci hry ukáže. Možná pevný až přespříliš.

Svolení k divadelnímu provozování a k jakémukoliv veřejnému užití hry Sorento udílí Dilia.