Lubor Vyskoč není autorem, který by za každou cenu experimentoval a usiloval o něco nového. Je si vědom svého básnického hlasu a drží se jej, jeho poetika je pevnou stavbou, bezpečným prostorem. Ve svých textech na prvním místě pečlivě mapuje svůj život a úvahy o něm. Některé básně mají charakter deníkových zápisů nebo vzkazům pro přátele a blízké – z jazyka lyrických obrazů někdy vystoupí zcela civilní prosba, ujištění nebo konstatování. V dialogu s básníkovým jasně deklarovaným křesťanstvím obsahuje jeho poetika i duchovní tón, který evokuje klasickou asijskou poezii.