Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „opravdický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expresivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo značným zjednodušením Vilikovského odvážného a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednoduchost a přímočarost dětství je jen jedním z interpretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak reflexe sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, názory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně, výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vystihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus, který svou konformností, nevědomou nesoudností kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambicemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude u základů každé společnosti, která si adjektivum „občanská“ do erbu určitě nedává.

"Je to samozřejmě čtení nepříjemné; člověk se pořád ošívá, kroutí, je mu z toho trapně, ale cosi masochistického jej pohání, aby pokračoval. Jedním z důvodů je svérázná sofistika, pomocí níž se hrdina neustále povzbuzuje, utěšuje a obelhává a snaží se v tom všem udržet aspoň nějakou logickou a hodnotovou soudržnost. O komunismu nemá iluze, ostatně v posledních dvaceti letech režimu bylo komunistů velmi málo, byli už jen členové strany. A právě takto nezúčastněně vnímá své angažmá i on." (Ondřej Nezbeda, Respekt)