Svou "koláží" fragmentárních úvah, nedořečených příběhů, kuriozních "rad do života", podivných citátů a dokumentů skládajících portrét imaginárního pana Ega, chtěla bezpochyby Ludmila Vachková uskutečnit celkem "normální" umělecký záměr: zaklít do estetického tvaru rozmanitost a rozpornost dnešní skutečnosti i člověka, který v ní žije.
Autorčino vnímání a postřeh jsou však natolik živé, natolik neumrtvené profesionální kultivovaností, že neustále porušují i zákonitosti, které si sama ukládá, a protrhávají hráze umělecké výpovědi skutečnou prostořekostí, otvírající překvapivé průhledy k nearanžovaným konfliktním vztahům mezi autentickou, nevypočitatelnou tragikomikou života a oficiálními i neoficiálními, individuálními i celospolečenskými tabu, zastírajícími v konvenčním myšlení jeho pravou tvářnost.

"Čtyři z šedesátých let - zcela živí a bezvýznamní v české kultuře 21. století, ale ne ve vztahu k podstatě bytí! Můj bratr Petr Vachek, narozený 3. 9. 1945, malíř (taky malíř pokojů a natěrač), který neapolskou žlutí nastoloval klid mezi předměty, postavami a citacemi z významných obrazů jiných - slavných, některým světla i dodal - hrabaje štětcem v olejových barvách na dřevěných deskách - má sestra, malířka a literátka Ludmila Vachková - Drhová, narozená 7.6. 1944, která napsala dodatek k textu z první poloviny šedesátých let, co teď v úplnosti vychází a ve kterém slovy naznačila, že potkala nepopsatelné, k němuž se léta v akvarelech komplikovaně blížila - moje žena Dagmar, narozená 1.10. 1943, filmový vědec, celou bytostí filosof, který nás tři po léta vedl a uměl zvládnout na co sáhl - i mne - a já Karel Vachek, narozený 4. 8. 1940 - básník, malíř a uvažující filmař, který strávil 25 let po všelijakých „spalovnách” a to, co ještě neumí, to učí - moje sestra, co pro únavu a z chudoby nedokončila studium divadelní vědy, bývalá uklizečka a manipulantka v telefonní centrále neučí a učí - všichni čtyři nemocní v důchodu a před smrtí - tímto textem jednoho z nás se znovu připomínáme!
Blbec (na jehož místě by mohl být moudrý, ale není a někdo tam být musí) tak tomu blbci nic nevysvětlíte, protože už tím, že je, zázrakem je! Chcete-li ho změnit, musíte ho zabít a to nesmíte a tak prožít život znamená čekat, až každý sám pokročí, než zemře přirozenou smrtí, nebo bude zabit! V něčem dokonalí musí na něj nastražit, alespoň pro tu chvíli, dokonalé myšlenky - pasti, kterým se může vyhnout! Nemusíme mnoho a často mluvit; chtěli jsme, aby naše počínání bylo směšné a s objevy, které vedou nás i naše okolí k nespokojenosti - nedivíme se, že nejsme obecně milovaní! Upozorňujeme jen na to, že osud každého je daný a neúprosný, ale s vědomím podstaty a ve vnitřním smíchu jaksi napravitelný. Hurá vojáci, ale málo!" Karel Vachek