To nejlepší pro dítě

Recenze Kamily Klímové na knihu Norské děti

 


Knihu Hany Roguljič Norské děti si můžete objednat zde.

 
Rozhlasová a televizní scenáristka Hana Roguljič ve svém debutovém románu Norské děti sleduje nerovný boj Češky Jany Sýkorové s norskou sociální službou Barnevernet. Zdařile vystavěný román skrze hrdinčin příběh nabízí fikčně zpracovaný kompilát zkušeností lidí, jimž Barnevernet odebral děti, a nastoluje otázky, co je pro dítě nejlepší. Je to skutečně ono harmonické prostředí, které úředníci v zájmu bezpečí dítěte požadují?

 

Norské děti, vydané v letošním roce nakladatelstvím Větrné mlýny, jsou sice autorčin románový debut, díky jejím bohatým zkušenostem se scenáristikou a dramaturgií se však jedná o zručně a poutavě vystavěný text, který se snaží funkčně pracovat s žánrovými postupy. Jméno instituce Barnevernet je v Česku dobře známé od doby, kdy se v různých médiích skloňovala snad ve všech pádech jména členů rodiny Michalákových. Mezi tímto případem a příběhem fiktivní Jany Sýkorové, hrdinky románu Norské děti, existuje řada styčných bodů, Haně Roguljič však jako inspirační zdroje posloužily mnohé další příběhy lidí různých národností, kteří se s Barnevernetem více či méně úspěšně potýkali. Autorka tak vytvořila ilustrativní příklad střetu člověka se systémem, který se neomlouvá. Snaží se přitom postihnout všechny proměnné, které k rozhodnutí úřadu vedly, a nikomu nestranit. To se však ne vždy daří stoprocentně, klíčová instituce má v románu celkem jednoznačný charakter nelítostné sociální služby, jejíž pracovnice si v zápalu boje za univerzální pravdu nedopřávají luxus pochybností, či snad dokonce empatie. Nicméně se autorka přístupem k hlavní hrdince, kterou rozhodně nepasuje do role pouhé oběti, snaží postihnout problematické okamžiky předcházející odebrání dětí a onu univerzální pravdu o zdravém prostředí pro děti relativizuje.

Jana Sýkorová je čerstvě rozvedená matka dvou dcer. Po letech strávených cestováním po světě a vykonáváním různých prací, například v pohostinství, se společně se svým švédským přítelem usazuje v Norsku. Během bouřlivého rozchodu se Jana obrátí na sociální službu Barnevernet s prosbou o pomoc v nastalé životní situaci a zpočátku velmi oceňuje její přístup – například zprostředkování hlídání dětí zdarma. Tím na sebe ovšem upoutá pozornost a po nějakém čase jsou jí děti bez předchozího varování odebrány. Po krátké době jsou přiděleny k pěstounům a rozděleny, a přestože Jana závažná obvinění postupně vyvrací, Barnevernet odmítá své stanovisko změnit a podporuje ho příklady „domácího násilí“, psychologickými posudky o nevyrovnanosti matky či svědectvími učitelek a sousedů.

Hlavní hrdinka je ve svém snažení limitována jednak jazykovou bariérou, jednak vrozeným temperamentem a odlišnou mentalitou. Najatá advokátka s českým původem Janu při jednom ze sezení upozorňuje: „Norové jsou klidní, nemají rádi zvýšený hlas, berou si to osobně.“ (s. 74) Jana se chová výbušně jak v úvodních kapitolách ve styku se svými dětmi, tak při kontaktu s různými reprezentanty norského systému. Její reakce při ztrátě dítěte je zcela přirozená, nicméně pro norské úřady to je znamení, že upřednostňuje sama sebe a své pocity před blahem svých dětí. „Primárně řeší sebe,“ poznamenává si přidělený psycholog (s. 102). Z řady dalších postav, které zabydlují fikční svět, je cítit jen zřídka zpochybnitelná důvěra v norský stát a ve správnost postupu úřadů, která ve střední a východní části Evropy není kvůli historické zkušenosti zdaleka tak samozřejmá.

Jako důkaz Janina sobectví úřad prezentuje i medializaci případu, k níž žena přistoupí ve chvíli, kdy je neústupností a lhostejností svých protivníků zahnaná do kouta. Zveřejnění informací o konkrétním případu je pro norské úřednice nepřípustným krokem ohrožujícím dítě a jeho bezpečí. Znovu a znovu se v kruhu vracíme k otázce, v čem spočívá ono proklamované blaho dítěte – je to matka, jež vzdor chybám, které děláme všichni, bojuje a nechce se svého dítěte vzdát, nebo schválené prostředí třeba i sympatického pěstouna, kde je ale kvůli lepší integraci zcela zamezen kontakt s matkou či s dalšími sourozenci? Otázek ohledně výchovy zde vyvstává tolik, že by o nich bylo možné napsat několik odborných knih. Jasné odpovědi text nenabízí, je ovšem důležité, že jsou tyto otázky formulovány.

Román zpočátku působí jako postupně rozvíjené rodinné drama, které sledujeme střídavě pohledem různých účastníků. To na jednu stranu umožňuje představit širokou plejádu hledisek, na druhou stranu v některých případech chybí dostatečný prostor pro vykreslení jednotlivých postav, které proto mohou působit černobíle či nekonzistentně. S postupujícím dějem, kdy hlavní hrdince docházejí možnosti, se do hry dostávají thrillerové prvky, díky čemuž román v poslední části výrazně graduje.

Oproti první části působí závěrečný obrat trochu divoce, nicméně se drží na hranici únosnosti a ze čtenářského hlediska jde o velmi vděčný postup. Knize tak třeba pomůže získat další čtenáře, na jejichž pozornost má ostatně díky zmíněným kvalitám nárok.

 

Autor: Kamila Klímová

Zdroj: iLiteratura.cz, http://www.iliteratura.cz/Clanek/40337/roguljic-hana-norske-deti

 

Knihu Hany Roguljič Norské děti si můžete objednat zde.