Prožil jsem to ostřeji

S Akramem Ajlislim o literatuře, politice a svědomí. Rozhovor Alexandry Stelibské

 

Známý ázerbájdžánský spisovatel se po vydání svého románu Kamenné sny stal terčem státem řízené kampaně, jež trvá dodnes. „Mohl bych samozřejmě v klidu žít, i kdybych ho nenapsal. Ale nepochybuji o tom, že bych nemohl v klidu zemřít,“ podotýká mimo jiné Akram Ajlisli v následujícím rozhovoru.

 

Román Kamenné sny jste dokončil už v roce 2006, ale dílo vyšlo až v roce 2012 a navíc v ruštině. Proč? Hledal jste dlouho nakladatele?

Kamenné sny jsou součástí trilogie s názvem Mohutný kolaps. Tu dále tvoří knihy Jemen a titulní Mohutný kolaps. Redakce moskevského časopisu Družba narodov mě už dlouho žádala, abych jí poskytl nějakou novou věc – časopis začal vydávat mou tvorbu v polovině šedesátých let a patřil jsem mezi jeho nejuznávanější autory. Tou dobou, tedy v červnu 2012, byl Jemen už otištěn. Nabídl jsem jim tedy Kamenné snyKolaps. Obě věci se líbily, a tak jsem navrhl otisknout Kamenné sny jako „román-rekviem“. Bez tohoto určení bych tu prózu ani nenazval románem. Zdálo se mi totiž, že rozsahem je na román příliš malá. V roce 2012 ve dvanáctém čísle časopisu nakonec Kamenné sny vyšly a potom vypukl mohutný skandál.

Myslíte si, že kniha bude někdy moci oficiálně vyjít ve vaší mateřštině?
V Ázerbájdžánu je i dnes nemálo svobodných nakladatelství, která vydávají cokoli, byť hlavně pro zisk. Ale s Kamennými sny je to složitější – zkritizoval je samotný prezident, a to se u nás nebere na lehkou váhu.

Ve svém dopisu prezidentu Ilhamu Alijevovi jste zmínil arménskou propagandu. Co přesně jste měl na mysli?
Narážel jsem na to, že na Nobelovu cenu za mír mě nenominovali lidé s proarménskými náladami, ale nezávislí, objektivní odborníci. Naše mocenské špičky totiž všechny své oponenty vždy obviňují, že slouží arménským zájmům. V případě své knihy jsem si ničeho takového, upřímně řečeno, nevšiml. Kdyby Arméni iniciovali šíření Kamenných snů, jako první by se měli postarat o překlad románu do angličtiny, čímž by mi mohli poskytnout reálnou pomoc v boji s lidmi, kteří překrucují obsah a smysl mého díla. Ale to se nestalo.

Jaké tedy byly reakce ze strany oficiálních arménských představitelů či arménských intelektuálů?
Reakce arménské strany spočívala především v tom, že tři jerevanská nakladatelství vydala můj román v arménštině a kniha se stala bestsellerem za rok 2014 v kategorii zahraniční literatura. Vcelku vzato přijala arménská inteligence román objektivně a oficiální představitelé se občas o románu zmiňovali během různých mezinárodních akcí.

Existují důkazy, že protiarménské pogromy v Sumgaitu a Baku, o nichž v knize píšete, byly naplánované. Věříte, že někdy historie odhalí, kdo za těmito událostmi stál?
Sumgaitská tragédie byla samozřejmě předem naplánovaná. Podle stejného scénáře proběhly i bakuské pogromy z 13. ledna 1990. Ale kdo je organizoval a uskutečnil, se podle mě zjistí, teprve až se defi nitivně vyřeší konfl ikt v Náhorním Karabachu.

Když se dívám na vaši biografi i, zdá se mi, že máte mnoho společného s hlavním hrdinou knihy Sadajem Sadyglym.
Máte pravdu, ovšem události popsané ve Snech jsem prožil mnohem ostřeji než hrdina mého románu.

Během psaní románu jste si jistě představoval ideální reakci na svůj text. Jaká by byla?
U psacího stolu mi jde především o jedno: aby to, co napíšu, bylo upřímné a pravdivé. Chápal jsem, že ten román v ázerbájdžánské společnosti nečeká snadné přijetí. A zřetelně jsem si také uvědomoval, že napsat ho je má povinnost vůči mému svědomí. Mohl bych samozřejmě v klidu žít, i kdybych ho nenapsal. Ale nepochybuji o tom, že bych nemohl v klidu zemřít.

Může podle vás literatura vést k porozumění a smíření mezi národy?
Literatura tu schopnost má, ale politika dokáže za den zničit všechno, co literatura buduje celé roky a staletí. A vzdorovat tomu nedokáže ani literatura, ani národy.

Myslel jste na cenzuru? Například v ázerbájdžánské verzi dostupné na internetu se vyskytují jména reálně existujících postav, ovšem v ruském oficiálně vydaném překladu je nenajdeme.
Něco málo jsem v románu zmírnil, abych se aspoň trochu ochránil před očekávaným hněvem lidí u moci. Ale nemyslím si, že by to knize nějak výrazně uškodilo.

Bylo proti vám zahájeno trestní řízení za „kladení odporu nebo použití násilí proti úřední osobě“. Jaká je aktuální situace? Skutečně vám hrozí vězení, nebo je to spíše pokus zabránit vám vycestovat do zahraničí na nejrůznější festivaly a podobně?
Co se týče trestního řízení, zatím se nic neděje. Už přes měsíc to leží na prokuratuře. A váš předpoklad je správný – zjevně jim vadí, že bych mohl odjet do zahraničí.

V postsovětském prostoru nyní panuje značné množství autoritativních režimů. Je podle vás demokracie v západním duchu pro Ázerbájdžán vhodnou perspektivou, nebo existuje nějaká specifi cká ázerbájdžánská cesta? Jakým způsobem může evropská společnost přispět k reformám ve vaší vlasti?
V postsovětském prostoru došlo k něčemu podivnému: jakmile bývalí komsomolští a straničtí aktivisté získali novou moc, okamžitě se z nich stali novopečení feudálové. Prakticky ve všech postsovětských muslimských zemích moc spočívá v jejich rukou. Obzvláště surové jsou režimy v Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu. V těchto zemích je to s demokracií mnohem horší než za sovětských časů. V Kazachstánu a Ázerbájdžánu se to ještě dá snášet. Neexistuje demokracie evropského nebo asijského typu. Demokracie buď je, nebo není. Naprosto odlišný je přece způsob života dokonce i v jednotlivých částech zemí, které byly rozděleny. Ukázkovým příkladem je Severní Korea a Jižní Korea.

V zamýšleném projevu, který jste si připravil pro benátský literární festival Incroci di Civilta, jste chtěl hovořit o krizi ve světovém společenství. Jaké jsou podle vás v současnosti nejzávažnější problémy nebo hrozby?
Největším problémem je cynismus, ne upřímnost a krátkozrakost těch, kteří jsou u moci. Dokonce ani v těch nejvyspělejších zemích nenajdeme skutečné lídry, kteří by měli zájem o blahobyt lidstva. Každý hájí jen své národní zájmy, aniž by bral ohledy na to, že v dnešním světě mohou národy přežít jen tehdy, pokud se spojí. Dokud si to neuvědomí, nedokážeme se ubránit ani extremismu, ani přírodním kataklyzmatům.

Říkáte, že lidem chybějí duchovní autority. Kdo je pro vás osobně takovou autoritou?
Podle mého pociťuje nedostatek autorit každý uvažující člověk, ať se podíváme kamkoli. Pro mě je autoritou čestná a skromná hlava státu, učitel, kterého mají žáci upřímně rádi, spisovatel, kterého neláká ani sláva, ani peníze. Uznejte, že dříve bylo takových lidí mnohem víc než teď. Možná se ale mýlím. Dej bůh, abych se mýlil.
 

autor: Alexandra Stelibská

(text převzat z: kulturní čtrnáctideník A2, datum vydání 31. 8. 2016, strana 7)

 

Knihu Akrama Ailisliho Kamenné sny si můžete objednat zde.